Maďarsko

Nejstarší obyvatelé území dnešního Maďarska zde žili již před téměř půl milionem let. Nejvíce archeologických nálezů je hlavně ze severního Maďarska. Dalšími obyvateli se později stali i Keltové, Římané, ale také Ilyrové. Římané zde zřídili provincii Pannonia. Ve východní části Maďarska a severního Rumunska byla zřízena provincie Dacia. Provincie byly osídleny kolonisty z Itálie. V této době vznikla i pozdější maďarská města. Centrem Pannonie se stalo Aquincum (severozápadní část dnešní Budapešti), dále pak byly založena města Savaria (dnes Szombathely), Scarabantie (Sopron), Arrabona (Győr), Gorsium (Tác) a Sopianae (Pécs). Po Římanech zdědili Maďaři například vinařství, které je také nedílnou součástí maďarské kultury. Germánské kmeny vytlačily Římany koncem 5. století. I přes to, že germánské kmeny, nebyly křesťany, tak kostely, které zde zbyly po Římanech, stále zůstaly v provozu.
Na konci prvního tisíciletí byla země obydlena maďarskými (uherskými) kmeny, které se po bitvě na Lešském poli vzdaly výbojů a začaly obdělávat úrodnou Panonskou pánev. Zhruba v této době také přijali křesťanství. Ve středověku se na tomto území vytvořilo Uherské království, jehož vlády se načas zmocnil i český král. Historické Uhersko zahrnovalo Panonskou nížinu, dnešní Slovensko, Podkarpatskou Rus, Slavonii, Vojvodinu, Banát a Sedmihradsko.
Od 16. století bylo ohrožováno a načas i vyvráceno Osmanskou říší; turecká vojska obsadila nížinu a postoupila až k Vídni, kde byla poražena. Poté už výboje Osmanů nebyly tak zničující. V 17. století se Uhersko postupně stalo součástí Rakouské monarchie, v jejímž rámci byla spíše zemědělskou zemí. Po tvrdě potlačené revoluci roku 1848 se Maďarům podařilo dosáhnout Rakousko-uherského vyrovnání (1867), čímž vzniklo vlastní Rakousko-Uhersko.
Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští studenti v Bosně úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I. světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.
V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie. Po smrti Františka Josefa I. (21. listopadu 1916), nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. V již zoufalé situaci se pokusil vyhlásit 16. října 1918 federaci, ještě v průběhu října se začalo Rakousko-Uhersko rozpadat a 1. listopadu zprostil Karel I. uherskou vládu přísahy věrnosti.
Po rozpadu Rakouska-Uherska (1918) nově vzniklé Maďarsko ztratilo skoro dvě třetiny své původní rozlohy, což v meziválečné době určovalo jeho vztahy k sousedním zemím s maďarskými menšinami a významně je ovlivňuje i dnes.
Za druhé světové války se Maďarské království pod vedením regenta Miklóse Horthyho orientovalo na stranu Německa. Maďaři měli oproti všem svým sousedům výhodu, že nejsou slovanský ani románský národ, proti kterému Hitler bojoval především. V Maďarsku ale žilo mnoho židů, kteří byli následně posíláni do koncentračních táborů. Romové měli osud stejný i když ne v takové velké míře. Němci, jakožto věrní spojenci připojili k Maďarsku jižní Slovensko. Následně Horthy s Hitlerem připojili k Maďarsku i Sedmihradsko. V polovině října 1944 se Miklós Horthy rozhodl dát na stranu spojenců. Pokus mu však nevyšel. Nacisté ho uvěznili a do čela vlády postavili nového vůdce maďarských fašistů Ference Szálasiho. V této době už byla před branami Budapešti Rudá armáda. Podle Hitlera byla Budapešť poslední překážka jak Rudou armádu zastavit před příchodem do Vídně a do celého Německa. Hitler tedy nakázal bránit Budapešť do posledního muže. Pro Sovětský svaz bylo dobytí Budapešti symbolem prestiže a nárok na Maďary při poválečném rozdělování Evropy. Obě strany se tedy do boje pustily nasazeně a neberouc ohled na počet padlých vojáků. Odstupující německá armáda nasadila vzdušné síly a začala Budapešť bombardovat. Vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a zničila také mnoho domů. Po téměř stodenním boji bylo město plné trosek a mrtvol.
Po druhé světové válce se Maďarsko stalo jednou ze zemí komunistického bloku.
V polovině padesátých let v Maďarsku sílilo protikomunistické cítění, které vyvrcholilo povstáním na podzim roku 1956. Davy lidí se zvětšovaly a protesty byly čím dál větší. Po bitvě, která proběhla u Maďarského rádia mezi demonstrujícími a policií se zdálo, že komunisté odstoupí, ale povolali na demonstrující Maďary vojska Sovětského svazu. Po neustupujících bojích se maďarští politici vyjednat odstup sovětských vojsk z území Maďarska a dát se na neutrální postoj po vzoru sousedního Rakouska.[19] Boužel po dohodě SSSR a USA o Suezském průplavu, znamenala, že se Sověti průplavu vzdají, ale Západ nebude zasahovat do revoluce v Maďarsku. Mezinárodní neutralita Maďarské lidové republiky se samozřejmě nelíbila Sovětskému svazu a tak po několika dnech opět vstupila sovětská vojska na území Maďarska. Začali bombardovat Budapešť a v ulicích vypukly boje mezi obyvateli a sovětskou armádou. Vojáci stříleli po obyvatelích, dokonce rabovali i domy. Nakonec maďarská vláda v čele s Jánosem Kádárem opět vstoupila do sféry tzv. východního bloku. Sen o neutrálním demokratickém Maďarsku se tedy rozplynul a sovětská armáda zůstala na území Maďarska až do roku 1991, stejně jako v ČSSR po roce 1968.
Nepokoje neproběhly jen v Budapešti, ale v každém větším maďarském městě, ovšem nejbrutálnější bylo povstání právě v hlavním městě. Povstání si vyžádalo mnoho obětí hlavně z řad Budapešťanů. Symbolem tohoto povstání se stala maďarská vlajka s vyříznutým státním znakem, který byl uprostřed bílého pruhu. Tehdejší státní znak totiž obsahoval rudou hvězdu, symbol komunismu. Téma Maďarské povstání bylo tedy na 30 let tabu. Až po roce 1989 se začalo o tomto povstání opět mluvit.
Nový režim zejména od 60. let však zachoval jisté liberální prvky především v ekonomické oblasti („gulášový socialismus“) a tak se v 80. letech Maďarsko mohlo vydat cestou pozvolných reforem a předání moci demokratické opozici.
Po pádu komunismu vzrostla inflace do velikých rozměrů. V roce 1999 se Maďarsko stalo členem NATO,[21] po průběhu úspěšných reforem v roce 2004 členem EU. Na podzim 2006 proběhlo po celém Maďarsku několik protivládních demonstrací za odstoupení premiéra Ference Gyurcsánye z MSZP, který, poté co to vyšlo najevo, veřejnosti přiznal, že v zájmu vítězství své strany, lhal před volbami o státním rozpočtu a skutečném stavu maďarské ekonomiky. V rámci reforem zavedl poplatky za školství a zdravotnictví, které byly později v referendu odmítnuty. Demonstrací se vedle opoziční strany Fidesz a demonstrujících Maďarů zúčastnili i maďarští nacionalisté. V ulicích visely staré maďarské (Arpádské) červeno-bílé vlajky. Nespokojenost s levicovou vládou nepřímo dává na popularitě nacionalistické skupině tzv. "Maďarské gardě". Její členové volají po znovu získání území, které před smlouvou v Trianonu patřila k Maďarsku (Uhersku). Kromě demonstrací, proběhlo v letech 2006 až 2008 také několik stávek požadujících většinou vyšší platy (např. třídenní stávka železničářů MÁV). Těmto potížím přidala na síle také finanční krize, která na podzim roku 2008 silně zasáhla maďarskou ekonomiku.