Řecko, oficiálně Helénská republika, je stát ležící v jihovýchodní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a rozkládající se na ostrovech v Egejském, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy jsou Albánie, bývalá jugoslávská republika Makedonie, Bulharsko a Turecko.

Athény
Akropole, Akropolis
stejně jako je Pražský hrad symbolem a dominantou Prahy, je Akropolis dominantou a symbolem Athén. Akropole byla ve starověku a pak i ve středověku díky své poloze pevností. Akropolis byla zejména náboženským centrem obce, ale také přirozeným opěrným bodem v Athénách, o který se opírali ti, kdo chtěli Athény ovládat silou. Byla opevněna již předchůdci Řeků v Attice - Pelasgy. Zbytky jejich mohutného opevnění je možno vidět ještě dnes. Největší rozmach stavební činnosti na Akropoli spadá do doby největšího rozmachu Athénské moci - do doby Periklovy. Tehdy byly postaveny stavby, nad kterými musíme stát v úžasu ještě dnes, kdy již leží v rozvalinách. Působí na nás nejen svoji mohutností, ale i vyspělým estetickým dojmem. Na Akropoli tehdy stálo podivuhodné umělecké dílo – socha Pallas Athény, ochránkyně města. Geniální sochař Feidiás ji vytvořil ze zlata a slonoviny, avšak Athéňané jej obvinili, že zpronevěřil zlato určené na její výzdobu. Zklamaný umělec se odstěhoval a založil svoji dílnu v Olympii. Její prokazatelně pravé zbytky našli archeologové ve 20. století. Planina na Akropoli je 300 metrů dlouhá a 150 metrů široká.
Parthenon – začal se budovat v roce 447 před Kristem. Ústředním bodem Parthenónu byla obří socha Athény o výšce 11m, chrám měl rozměry asi 70 x 31 m. Při obléhání Akropole Benátčany došlo k zasažení Parthenónu, ve kterém Turci zřídili prachárnu, dělovou koulí a následné explozi, která chrám značně poničila.
Erechteion – zbudován v letech 421-406 př. Kr. na nejposvátnějším okrsku Akropole. Na jeho místě stály původně tři samostatné chrámy, které byly po přestavbě zloučeny do jedné stavby, ale byl zachován jejich původní půdorys. Na severení straně chrámu je předsíň, střechu které drží šest soch půvabných dívek - karyatidy.
Propylaie - vstupní monumentální mramorové schodiště a brána s pěti vstupy, které se na noc, případně v nebezpečí zavíraly a Akropole se měnila na pevnost. Dnes nesou jméno Boulého pevnostní brána je pojmenovaná podle jejího francouzského objevitele v minulém století, Boulého.
Muzeum na Akropoli – archeologické muzeum v Athénách patří mezi nejkrásnější a co do sbírek nejbohatší muzea světa, zabývající se antikou. Mimo jiné se zde nacházejí i tyto sochy: Moschoforos – muž, který nese jalovici. Mimořádně jemná soška vousatého mladého muže, který nese na zádech tele jako oběť bohyni Athéně. Socha pochází z roku 570 př. Kr. Karyatidy – panny, podpírající střechu průčelí Erechtheionu. Erechtheus - prastarý athénský bůh s horní částí mužskou, s dolní v podobě hadího těla - symbol původního autochtonního (domácího) božstva.
Parthenon v antické době nahradil starší Athénin chrám, který historikové nazývají jako Pre-Parthenon, nebo Starší Parthenon. Tento chrám byl však zničen při invazi Peršanů roku 480 před naším letopočtem. Jako většina řeckých chrámů, tak i Parthenon sloužil jako pokladnice, po krátkou dobu zde byla také pokladnice Délského spolku, která byla přemístěna z ostrova Délu do Athén. V 6. století našeho letopočtu byl Parthenon přeměněn na křesťanský kostel zasvěcený Panně Marii. Po dobitý Osmany roku 1460 Parthenon sloužil jako mešita a dokonce měl i minaret. Parthenon byl nejvíce poškozen dne 26. září 1687, kdy do Athén vtrhli Benátčané. Turkové ukrývali v Parthenonu střelivo, a proto jej Benátčané ostřelovali. Jedna bomba zasáhla střechu Parthenonu a zničila značnou část jeho jižní části včetně soch. Benátčané poté chtěli oslavně dovést do Itálie některé sochy, ale neopatrnou manipulací je poškodili. Vojáci poté některé části soch sesbírali a tak se začali šířit celou Evropou. Některé mramorové sochy z Parthenonu jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Londýně. Řecká vláda se před lety zavázala, že se zasadí o návrat soch zpátky do Athén. Zatím je však tato snaha bez výsledku

Korint -
byl starověký řecký městský stát a v současnosti je to řecké město ležící při Korintské šíji (Isthmos) – úzkém pásu země spojujícím Peloponéský poloostrov s řeckou pevninou. Isthmos je sevřen mezi Korintským zálivem na západě a Sarónským zálivem na východě. V antických dobách byl zdoláván tažením lodí na saních po dlážděné cestě (diolkos), avšak od 19. století je přeťat Korintským kanálem. Dnešní Korint je správním centrem stejnojmenné řecké prefektury. Nachází se zhruba 80 kilometrů jihozápadně od Athén. Město je na pobřeží obklopeno vesnicemi Lechaion, Ishtmia a Kenchreie. Směrem k Peloponésu se nachází obec Examilia a místo archeologického naleziště. Počet obyvatel Korintu podle údajů z roku 2001 činí 36 555.

Mykény
Mykéňané (Achájci) se dostali do Řecka okolo roku 2000 př.n.l. Mykénská civilizace byla tvořena z počátku tvořena z vesnic, jejichž obyvatelé hovořili starou formou řečtiny. Kolem roku 1650 př.n.l. se z těchto vesnic stali opevněná města s rozvinutou architekturou a obchodem, jehož kvalita se mohla rovnat špičce Evropy. Počet takovýchto měst se pohyboval okolo dvaceti. Okolo roku 1450 př.n.l. si Mykény podmanili Krétu a započali se zakládáním kolonií v oblasti Rhodosu, Kypru a dalších míst v okolí Egejského moře. Vedli čilé obchodní styky s Egyptem, Féničany a Itálií. Asi v roce 1200 př.n.l. podlehli Mykény kočovným kmenům ( mořským národům ). Před vznikem velkých měst a pevností pochovávali Mykéňané své vůdce v důmyslně propracovaných hrobkách ve tvaru úlu. Používali k tomu velkých kamenných kvádrů, které tvořili rozsáhlou kupoli. Jedna z největších mykénských hrobek patřila Áreovi a sloužila jako pokladnice. Měla vchod vysoký 6 metů, a prostor uvnitř se vyznačoval výškou 13 metrů, šířkou 14 metrů a bronzem posázenými zdmi. Hrobka měla symbolizovat slávu a bohatství svého majitele. Řemeslníci, kteří ovládali zpracování bronzu a zlata, které se dováželo z Egypta byli velmi žádaní. Zlatem se zdobily nejen hrobky, ale i nádoby a zbraně. Snad nejslavnější z mykénských památek je zlatá maska kterou nalezl archeolog Heinrich Schliemann. Domníval se, že patřila Agamemnonovi. Dnes se však vědci shodují na faktu, že pochází z doby asi o tři století starší.

Městečko Tolo
leží v jedné z kouzelných zátok Argolského zálivu na východní straně Peloponésu v kraji zvaném Argolida. Patří k nejteplejším místům v Řecku. Břehy Tola omývají vlny Sarónského moře. Pláže jsou zde písečné s pozvolnými vstupy do moře, které je zde průzračné a teplé. Nedaleko Tola leží překrásné divoké pláže. Tolo je živé letovisko, kde každý najde vše potřebné ke strávení příjemné dovolené. Městečko tvoří hlavní třída s množstvím různorodých obchůdků. Příjemné posezení najdete v útulných tavernách a kavárničkách, ze kterých jsou kouzelné výhledy na celý záliv. Milovníci vodních sportů si zde přijdou na své. Jsou zde půjčovny šlapadel, padáků a jiných vodních radovánek. Okolí Tola je také příznivé pro nadšence příjemných procházek i horské turistiky a cykloturistiky. Tolo je velmi přitažlivé místo i svojí výhodnou polohou. Leží pouhých 120 km od Athén, 20 km od Mykén a antického divadla v Epidauru, 8 km od malebného přístavu Náfplio, 160 km od známé věštírny v Delfách.
Tíryns (řecky Τίρυνς) je archeologická lokalita v Řecku nedaleko Mykén s pozůstatky mykénské kultury. Ve 2. tisíciletí př. n. l. zde bylo opevněné město, jehož rozkvět se datuje do doby kolem 13. století př. n. l. Od roku 1999 byl Tíryns spolu s Mykénami zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.

Epidauros
bylo město ve starověkém Řecku. Ve své době bylo významným kulturním i náboženským centrem. Soustředil se zde kult boha Asklépia, kterému zde byl věnován chrám pojmenovaný po něm. Dodnes jsou zde pozůstatky tohoto chrámu a spolu s obrovským dobře zachovaným amfiteátrem tvoří nejdůležitější památky celé oblasti. V divadle se během letní sezóny hrají různá představení antických dramat, na které se můžete dostat v rámci výletu z asi 30 kilometrů vzdáleného Nafplia. Amfiteátr byl postaven z bílého vápence pro 14 000 diváků a je dosud ve skvělém stavu. Každé čtyři roky se tady konaly divadelní a sportovní hry, které byly součástí oslav kultu Asklépiona. Sportovní části her sloužil zdejší stadion. Hry zvané Asklépiady byly trochu ve stínu slavnějších Olympijských a Delfských her.
Díky své výjimečnosti byl Asklépiův chrám zapsán v roce 1988 na Seznam světového dědictví UNESCO.

Ostrov Ydra
na protáhlém, neúrodném skalnatém ostrovu Ydra se toho příliš neudálo, dokud jej v 16.stol. neosídlili albánští uprchlíci, kteří nalezli obživu na moři. Město Ydra bylo založeno v Krátkém údobí prosperity na konci 18. století k níž přispěla blokáda za napoleonských války. Po národněosvobozeneckém povstání Ydra opět upadla v zapomnění. Do 60.let ji už dočista zaplavili přistěhovalci, kteří zrekonstruovali staré domy a přeměnili Ydru v jedno z nejexkluzivnějších středisek v celém Řecku. Přesto si ostrov podržel někdejší kolorit a to hlavně v důsledku zákazu používání motorových vozidel a nařízení o ochraně architektonických památek, díky němuž město nepostrádá původní vzhled z 20.let 19.století. Veškerou dopravu po strmých stupňovitých uličkách zajišťují oslí karavany.
Spétses je zkomoleninou slova Pityoůssa neboli sosnový porost., jak se ve starověku tomuto okrouhlému, zalesněnému ostrovu říkalo. Ostrov si postupně vydobyl pozici námořní mocnosit a poskytl i flotily nasazené v národně-osvobozeneckém povstání. Asi nejslavnější obyvatelkou byla námořní kapitánka Laskarína Bouboulína, jež ohrožovala Turky ze své vlajkové lodi Agamemnón a údajně sedla ozbrojené muže. Ve 20. a 30. letech následujícího století se ostrov stal módní rekrační oblastí britských expatriotů a anglofilních Řeků. Platí zde zákaz jízdy aut, vyjma autobusů přepravujících turisty na pláž.